Vzpomínky Vojty Levina, bývalého studenta krnovského gymnázia a syna krnovského obchodníka s textilem Waltra Levina (převzato z Jägerndorfer Heimatbrief a z dopisů Berta Levina, Anglie)

04.04.2015 22:37

Narodil jsem se v březnu roku 1921 v Krnově. Také můj otec byl rodilý Krnovan, a má matka, se kterou se otec seznámil za první světové války jako důstojník c. a k. armády, pocházela z Vídně. Dědeček pocházel z Kolína v Čechách, kde byla moje rodina usazena už nejméně od konce 18. století. Dědečkovou mateřštinou byla proto čeština a on velmi usiloval o to, abych vyrůstal plně dvojjazyčně, což se také podařilo. Nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že jsme Židé. Můj dědeček se v mládí stal nadšeným sociálním demokratem a jako takový volnomyšlenkář přirozeně za svého života nevstoupil nikdy do synagogy nebo jiného kostela. Moji rodiče byli trochu věřící, chodili o vysokých židovských svátcích do templu a postili se na Jom Kippur. Jinak nic nedodržovali, obzvláště ne přikázání týkající se jídel. Ale nedělal se žádný rozdíl, a já jsem si musel ve svém mládí vyslechnout příležitostné antisemitské poznámky mých spoluobčanů a spolužáků, a to bolelo. Ale jsem férový a objektivní a musím říci, že se to nestávalo často, a mnohem méně na střední škole než na základní škole. Měl jsem velmi dobré kamarády mezi všemi skupinami obyvatelstva, mezi Němci i Čechy, křesťany i Židy. Často jsme si všichni hráli na naší zahradě a potom musely české děti mluvit německy, protože znalost češtiny mezi mými německými přáteli byla malá. To mne přivádí k důležitému bodu mého vyprávění. Mladší čtenáři časopisu "Heimatbrief" by mohli snadno dojít k názoru, že Krnov v době mého mládí byl částí fašistického policejního státu, kde byli němečtí občané šikanováni, vězněni a mučeni, kde němečtí rodiče byli střídavým vábením a hrozbami donuceni posílat své děti do českých škol, kde na periferii stály trosky továren, které byly "nesmyslnou hospodářskou politikou státu" dohnány k bankrotu a kde na nárožích ulic žebrali nezaměstnaní o kůrku chleba. No, pravda vypadala podstatně jinak. Krnov byl ve třicátých letech poměrně zámožné město s mnoha továrnami, které sice ne všechny vyráběly na plné otáčky, ale přece se držely při životě. Byli i nezaměstnaní, ale ti byli na celém světě a Československo na tom nebylo nejhůře. Existovala jen jediná česká škola, ale více německých, mezi nimi naše reálka (později reálné gymnázium), kam také mnozí čeští rodiče posílali své děti. Kromě toho existovala Tkalcovská škola světové pověsti, kde studovalo mnoho žáků z celé země i ze zahraničí. I na této škole byla vyučovacím jazykem němčina. Také bylo postaveno nové německé divadlo, kombinované s kinem, se subvencí Ministerstva školství a kultury. Měli jsme německého okresního hejtmana, německého okresního soudce (ale ten byl z poloviny židovského původu, tak to snad neplatí) a na radnici úřadoval německý starosta s radou, složenou z devadesáti procent z Němců. Všechny uliční tabule, všechny štíty na obchodech byly německé, ve všech obchodech se hovořilo německy, dokonce i české selky na ovocném a zeleninovém trhu hovořily se svými zákaznicemi německy. Samozřejmě ne vše bylo ideální, mezi jednotlivými Němci a Čechy a mezi německými občany a českými úřady byly třenice. Mnoho Němců se nesmířilo s tím, že už nebyli v čele vedení, mnozí Češi neměli v sobě velkorysost a mysleli, že musí s Němci jednat přesně tak, jak s nimi samými bylo nakládáno ve starém Rakousku, a možná, že ještě hůře. Ale mezi dvěma národnostmi existovala i přátelství a přes jazykovou bariéru byla uzavírána i mnohá manželství. Navíc stát byl ještě mladý, Švýcarsku trvalo staletí, než se mezi jeho národnostmi vytvořila dnešní harmonie. Ale dost těchto odboček z tématu, vraťme se zpět k mé maličkosti. Právě jsem absolvoval základní (lidovou) školu a byl jsem hrdý gymnazista. Dětské hry v zahradě pominuly, nyní jsem měl kolo a jezdil často s mými přáteli na výlety, v létě jsme chodili na městské koupaliště, v zimě na kluziště, o nedělích jsme s mými rodiči jezdili na výlety do Karlovy Studánky nebo do Jeseníka. Byla by to doba idylického mládí, pokud by nedorazily novinky ze sousední země. Když se Hitler dostal k moci, měl jsem 12 let, ale dost dobře jsem nevěděl, o co se jedná. K mému
zděšení sdílelo jen málo mých spoluobčanů můj názor na tento režim, stále více se nosil odznak s Henleinem a myslelo se, že je to něco obdivuhodného, jako například téměř všichni zaměstnanci mého otce, kdyby byli dost taktní, aby nenosili odznak v kanceláři. Při diskusi s těmito lidmi byly dva názory. Jedni věřili, že všechno, co se o nacistech vypráví, jsou jen hanebné báchorky, a že jsou tak čistí, jako nově napadaný sníh. Druzí říkali, že je sice vše pravda - koncentrační tábory (jimi úsměvně označované jako "koncertní tábory"), zadržování, mučení, popravy bez jakéhokoliv soudního rozsudku, pronásledování Židů, Romů, socialistů a jiných, ale že se musí právě s těmito nepřáteli říše přísně nakládat, jinak by toto skvělé vládní zřízení bylo zničeno. Mnohem později prezident Havel použil řečnický obrat "národ, který svou duši zaprodal ďáblu" a měl v tom plnou pravdu. Neboť když Němci v říši volili Hitlera, ještě nevěděli, do čeho se pustili; naši Němci naproti tomu měli přístup ke všem novinám, všem rozhlasovým stanicím světa, stejně jako i k vlastnímu sociálnědemokratickému tisku, ale přesto všechno pevně věřili svému vůdci a svému představiteli Konradu Henleinovi. Situace se stále vyostřovala, ale přesto ještě bylo možné, abych v květnu 1938 maturoval, dokonce se ještě konal náš maturitní ples. Potom ale přišel v říjnu Mnichovský diktát a my jsme viděli, že pro nás už není v Krnově budoucnost. Měli jsme štěstí, že jsme našli jednoho speditéra, který náš nábytek odvezl do Brna a opustili jsme město jeden den před vstupem Němců. Můj otec si v Brně pronajal byt a malou kancelář a pokoušel se dále vést svůj obchod. Nejprve to vypadalo docela dobře, jeho čeští zákazníci a také někteří brněnští Němci ho podporovali objednávkami, a to se všechno muselo platit v hotovosti, nikdo neposkytl úvěr, bylo to dokonce trochu lepší než před Mnichovem. Ale Hitler vydíral novou českou vládu, aby zavedla norimberské zákony, a kdyby se také na počátku ještě bránila, nebyla žádná bitva, ve které by mohla zvítězit. Tu nenadále přišel dopis, který všechno změnil. Jeden kamarád mého otce z první světové války už před mnoha lety vycestoval do Jižní Ameriky, a nyní nám napsal, že by pro nás mohl získat všechna přistěhovalecká povolení. Moji rodiče byli toho názoru, že jsou příliš staří na to, aby si v nové zemi vybudovali novou existenci, přijali však nabídku pro mne. Nyní jsme toho museli mnoho oběhnout, na chilské velvyslanectví do Prahy pro vízum do pasu, na ministerstvo financí pro devizy (a dostali jsme velmi málo) a konečně různá očkování. Můj odjezd byl stanoven na 4. dubna 1939. Tak jsem ještě právě zažil vstup německých vojsk do Brna, ale mé plány se nezměnily, odjel jsem v předpokládaném termínu. Nemohu si mnoho vzpomenout na detaily cesty, někde v Německu jsem musel přestupovat (myslím, že to byl Frankfurt), málem jsem zmeškal spoj, ale konečně vlak přijel do Holandska. Všichni držitelé československých pasů museliopustit vlak, a vytvořila se dlouhá fronta před jednou malou kanceláří, kde nás holandští úředníci vyslýchali. Ukázal jsem mé chilské vízum a obdržel žádané razítko "Doorgelaten naar England". Bohužel mezitím ujel vlak a týž den už žádný nejel. Jeden přátelský železničář mi doporučil levný pension naproti nádraží, a jeden pán z Prahy, se kterým jsem se spřátelil na cestě, byl ochotný sdílet se mnou pokoj. Přesto přenocování udělalo velkou díru do mých skrovných financí. Následujícího dne se jelo dále a téhož večera jsem přijel do Londýna. Měl jsem dvě adresy, na které jsem se mohl obrátit. Jedna byla od dřívějšího židovského kamaráda ze školy, který už několik měsíců v Londýně žil, druhá od dřívějšího pražského advokáta, školního přítele od mého otce, který zde byl usazen již řadu let. Navštívil jsem nejdříve spolužáka, který mi byl velmi nápomocný. Našel mi levný podnájem docela blízko centra, a koupil mi jídlo u "Lyons", tehdy známého řetězce dobrých a levných restaurací. Příští den jsem zašel do "Royal Mail Line", abych se informoval na loď do Chile. Bylo jen málo lodí, a ty byly navíc na měsíce dopředu vyprodány. Existovala možnost jedné kóje na konci srpna, a já jsem si ji za malý poplatek rezervoval. Potom jsem navštívil toho advokáta, ale ten mi nebyl příliš ochoten pomoci. To nejlepší, co jsem se od něho dozvěděl, byly adresy různých pomáhajících organizací, obzvláště "Czech Refugee Trust Fund", podporovaný britskou vládou. Tam jsem potom zašel, abych se zaregistroval. Zase fronta lidí až na ulici. Po několika hodinách čekání přišla řada na mne a byl jsem uveden k jedné velmi milé anglické dámě, která zapisovala data o mně. Jak jsem viděl, bylo možné najít práci jen v zemědělství a lesnictví. Ale dámě imponovala má znalost angličtiny a řekla, že se vynasnaží najít pro mne místo v "Trust Fund". Dodržela své slovo a nalezla sice podřadnější kancelářskou práci, ale aspoň jsem si už nemusel dělat starosti o živobytí. Na konci srpna to vypadalo na válku a já jsem přesunul svůj odjezd na říjen. Pak přišlo 3. září 1939 vyhlášení války a o pár dní později jsem šel na odvodní úřad, abych se dobrovolně přihlásil do vojenské služby. Bylo mi
vysvětleno, že cizinci mohou momentálně sloužit jen v "Pioneer Corps" (neozbrojené stavební jednotky), ale že se počítá s vytvořením polských a českých jednotek. Tak jsem zanechal své jméno pro českou jednotku a o pár dní později jsem obdržel dopis od českého velvyslanectví, kde mi byl vyjádřen dík. Trvalo ještě několik týdnů, než jsem byl pozván k lékařské prohlídce. Byl jsem prohlášen za schopného služby, ale potom to trvalo ještě mnoho měsíců, než jsem byl konečně v srpnu 1940 povolán. To už Hitler dobyl Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgii, Lucembursko a Francii, britská armáda byla evakuována z Dunkerque a nad Londýnem začaly letecké souboje, kterým se později začalo říkat "bitva o Británii". Bylo docela příjemné opustit Londýn a jet do výcvikového tábora na severu Anglie, který Luftwaffe ještě nemělo na seznamu. Po základním výcviku
mne poslali k pěchotě a já jsem strávil takřka jeden rok cvičením, pochodováním a strážní službou, čímž jsem nebyl moc nadšen. Tak jsem byl rád, že jednoho dne se v denním rozkazu objevila poznámka, aby se držitelé řidičských průkazů přihlásili u důstojníka pro dopravu. Já jsem sice neměl žádný řidičský průkaz, prošel jsem ale v Brně několika hodinami jízd a myslel jsem, že bych mohl zablufovat. Řekl jsem nadporučíkovi, že jsem ztratil řidičský průkaz na útěku, a on mne vzal na zkušební jízdu. Poté mi řekl, že by mě měl zavřít, protože bylo jasné, že jsem nikdy řidičský průkaz nezískal, ale po přemlouvání mne poslal do autoškoly. Štěstí stálo při mně, v kurzu jsem byl třetí ze 40 žáků, obdržel jsem řidičský průkaz a později se sám stal instruktorem. To byly potom téměř tři roky nádherného života, žádná ranní rozcvička, žádná stráž, všechny víkendy volné a někdy mi moji žáci nosili snídani až do postele. Kvůli své dvojjazyčnosti jsem často dostával přiděleny německé žáky, neboť v československé
brigádě sloužilo přibližně 300 Němců. Tito byli ponejvíce sociální demokraté, kteří museli po mnichovském diktátu uprchnout. Anglická vláda, která měla kvůli Mnichovu špatné svědomí, je usídlila do Anglie, Kanady a Austrálie. Dověděl jsem se od nich, že domnělý žrout Němců Dr. Beneš mnoho měsíců jednal s jejich vedoucím Wenzelem Jakschem kvůli dosažení dohody o poválečném Československu. Stejně jako Henlein chtěl také Jaksch pokaždé trochu více a jednání byl přerušena. Potom požadoval Jaksch po svých věrných, aby si ve svých cizineckých pasech změnili státní příslušnost na "bez státní příslušnosti" a pokud by nezbytně chtěli bojovat, měli by tak učinit v anglických jednotkách. To vyvolalo mezi sociálními demokraty odpor, většina se s Jakschem rozešla a vstoupila do československých pozemních a leteckých bojových jednotek. Byli výbornými vojáky, mnozí byli poddůstojníky, někteří poručíci, a bohužel mnoho z nich položilo své životy za vlast. Jejich hroby lze nalézt na britském vojenském hřbitově ve Francii a Belgii, mnohé také na centrálním československém hřbitově v La Targerre u Arrasu. S mnohými z nich jsem byl ještě dlouho po válce v kontaktu, ale bohužel je jich stále méně. Ale čtenáři listu "Heimatbrief", který oslavuje nositele rytířského kříže, je budou pravděpodobně považovat za zrádce. Na začátku roku 1944 byla autoškola rozpuštěna a já jsem se zúčastnil ještě rychlého radiového kurzu, potom jsem byl povýšen na desátníka a jako velitel průzkumného vozidla přidělen ke druhému obrněnému pluku. Pak se šlo do Skotska na další zaškolení a zase zpět do jižní Anglie, kde jsme vyčkávali na naše nalodění. Československá brigáda byla částí rezerv kanadské armády, a tak
jsme přišli do Francie teprve nějaký čas po "dni D". Naše první ztráty jsme utrpěli u Falaise. Pak to šlo pomalu vpřed přes Francii a Belgii, ardenská
ofenzíva byla protiúderem, který však byl brzy překonán. Na jaře 1945 jsme už věděli, že to nebude dlouho trvat a brzy projdeme Německem, jako horký nůž máslem. Na konci války jsme stáli na takzvané demarkační linii a naši přeslavní sovětští spojenci chodili denně do našich linií a žebrali o potraviny, cigarety a benzín. Ale trvalo dlouho, než Rudá armáda vpustila příslušníky britských ozbrojených sil do své zóny, a tak byl konec července nebo srpen, než jsem zase přijel do Krnova. To jsem již věděl o osudu mých rodičů (pozn.: zahynuli pravděpodobně v koncentračním táboře) a nebyl jsem skutečně příliš přátelsky naladěn vůči Němcům. Přesto jsem se zhrozil nad tím, s čím jsem se v Krnově shledal. Samozřejmě jsem chtěl a doufal, že viníci obdrží spravedlivý trest, a tím míním nejen členy strany, příslušníky SS, SD a jiné zločince, nýbrž také malé přisluhovače a prospěcháře, pro které byla třetí říše v počáteční době zlatým dolem, kde se mohli obohatit na židovském a českém majetku. Neboť ďábel své přívržence nejprve odměňuje, teprve později od nich vybírá daň. Ale skutečnost, že lidé byli považováni za viníky jen kvůli své
národnosti, jsem považoval za něco, proti čemu jsme bojovali! Přijel jsem do Krnova z Ostravy vojenským autem, které jsem odstavil před hotelem Tiroler - nyní Slezský Dům. Nejprve jsem si obstaral ubytování a potom skoro bezcílně procházel ulicemi, bez toho, abych věděl, co budu vlastně dělat. Zastavila mne jedna dáma, políbila mne na obě tváře a vřele mne uvítala. Byla to německá manželka českého inženýra ze železnice, matka jednoho z mých nejlepších přátel z mládí, který se jmenoval Toni Sklenský. Rodina uprchnula v roce 1938 do Ostravy, kde otec zůstal dále u dráhy, a potom si odseděl dva roky v německém žaláři kvůli podezření ze sabotáže. Nyní se vrátil jako vedoucí inženýr železničních dílen do Krnova. Toni, který maturoval v Ostravě, chtěl studovat zemědělství a mimoto pracoval na městském statku. Vzal mne k jedné další spolužačce, která (což jsem dříve nevěděl) měla po jednom z rodičů židovský původ. Její rodina také mnoho vytrpěla, avšak alespoň byli nyní svobodní. Jiné přátele jsme nenašli. Další den jsem šel s otcem od Toniho k jednomu advokátovi, který mi slíbil, že se postará o to, abych zpátky obdržel náš dům. Byl velmi přátelský, nechtěl ani jednou žádný poplatek. V době mého pobytu jsem potkal ještě několik německých sociálních demokratů, kteří mne poznali a pozdravili. Jeden z nich, bývalý městský radní Schober, měl nějakou oficiální funkci, nosil odznak a rudou pásku na paži. Domlouval mi, abych co nejrychleji odešel z armády a vrátil se zpátky do Krnova. Mohl mi pak zajistit místo na Národním výboru, kde bych pak mohl svou prestiž "válečného hrdiny" použít ve prospěch německého obyvatelstva. Řekl jsem mu, že jsem se ještě nerozhodl, zda vůbec chci zůstat v této zemi, dal jsem mu ale adresu jiného Krnovana u mého pluku. S tím se to však také neuskutečnilo, vrátil se zpět ke své rodině
do Kanady, kde ještě dnes žije. Po uplynutí mé dovolené jsem opustil Krnov, téhož roku jsem se však ještě jednou vrátil zpět. Rodina Sklenských mne pozvala na Vánoce, tentokrát jsem bydlel u nich a oni se velmi vynasnažili, abych se tam cítil dobře. Bohužel došlo k jedné epizodě, která ve mně zanechala velmi špatný pocit. Na Štědrý den byla velká večeře, ke které byli pozváni také sestra paní Sklenské a její "antifašistický" manžel. Po večerním jídle napadlo paní Sklenskou, abychom šli na Půlnoční mši. Švagr ale řekl, že on a jeho žena jsou unavení a omluvili se. Snad něco tušili. Tak šli jen rodiče,Toni a já. Dříve, než začala bohoslužba, předstoupil jeden muž před oltář a přikázal všem Němcům, aby opustili kostel, že je to čistě česká záležitost. Řekl jsem panu Sklenskému, že bych měl velkou chuť kostel opustit také, a on mi odpověděl, že kdyby to udělal, mohlo by ho to stát místo. Od té chvíle jsem byl přesvědčen, že "lidová demokracie" není pro mne ten správný systém. Nakonec jsem se vrátil
zpět do Anglie a tato krásná, svobodná a demokratická země se stala mou novou vlastí.

Bert Levin

Kontakt

Krnovská synagoga Soukenická 83/28, 794 01 Krnov 608 643 487 synagogakrnov@email.cz